Počet přístupů na tuto stránku:

Historie Hrbova a Svařenova

 

Převážnou část informací jsem čerpal z obecních a školních kronik, některé pochází z archivních listin v státním archivu ve Velkém Meziříčí, nebo i z vyprávění. Na následujících řádcích bych se proto chtěl s Vámi podělit o zjištěných informacích. Pokud můžete přispět svou trochou do mlýna i Vy, neváhejte a napište.

 

 

Online kronika

Kronika Hrbova přestala být psána někdy v 60 letech 20. století. Většina událostí, které se od té doby staly, tím pádem přestala být písemně zaznamenávána do nějakého uceleného souboru a začala se předávat zejména vyprávěním pamětníků. Některé události z dob dávno minulých, které jsem vyslechl sám, jsem z takových vyprávění zaznamenal a zveřejnil i na této stránce. Navíc jsem se rozhodl, že sám budu významné údaje sbírat a následně zveřejňovat ve formě této online kroniky, aby se neztratily v propadlišti dějin. Výhodou takové formy záznamů je to, že je možné v ní pohodlně vyhledávat požadované informace a záznamy spojit s fotografiemi, které se události týkají.

Souhrnné údaje z naší online kroniky navíc přebírá i Město Velké Meziříčí a zapisuje je do kroniky tištěné.

 

K většině témat můžete nalézt i fotografie, a to v sekci Fotogalerie. Pokud tam požadované fotografie nejsou, pak jsem je nejspíše smazal. Můžete mě však o ně požádat prostřednictvím e-mailu.

 

 

Historie Hrbova

rybnik.jpg (19157 bajtů)Svůj název obec získala pravděpodobně podle okolního kopcovitého terénu či podle osobního jména. V dochovaných písemných dokumentech je uváděn jako Herbowe, Hrbow, Hiebow, Herbow. V období Protektorátu Böhmen und Mähren byl Hrbov německy označován jako ,,Hrbau" nebo ,,Herbau".

Stojí na úpatí kopce Strážnice (dnes Hrbovský vrch), který kdysi získal své jméno pravděpodobně proto, že byla odsud v historii hlídána kupecká cesta spojující Čechy a Moravu. Ostatně v okolí se kopců s názvem Strážnice nachází více.

 

Historické prameny se o osadě Hrbov zmiňují poprvé (dle zjištění v roce 2015) už roku 1296, a to zápisem v jisté listině, která je součástí tzv. Moravského diplomatáře (jde o jakýsi uspořádaný soupis nejstarších listin z území Moravy až do roku 1411).

Další zmínka pochází až z roku 1377. Jde o zápis v tzv. Moravských zemských deskách, což byla jakási obdoba pozemkových knih (nebo i sbírky zákonů), a to výhradně pro potřeby šlechty. Zápis uvádí, že Hrbov patřil pod Meziříčské panství. Tehdy ji zapsal Jan II. ml. z Meziříčí svému strýci Janu III.

 

mig.jpg (24450 bajtů)Roku 1446 připadla obec Janovi z Lomnice a roku následujícího Janovi z Pernštejna. Roku 1506 se vesnice dostala zpět pod správu Velkomeziříčského panství. V době svého vzniku čítala obec asi 10 obývaných domů. V důsledku třicetileté války jich však po roce 1661 zbyla pouze polovina.

V letech 1667 – 1750 zde měly své domy rody Oulehlů, Doležalů, Večeřů, Nováčků či Hotošů. Některá z těchto jmen mají v obci své nositele i dnes.

Pokud jde o život poddaných, v období kolem roku 1750 museli odvádět vrchnosti činže, a to o svatém Jiří a svatém Václavu. Tehdejší obyvatelé Hrbova měli i povinnost roboty, ta se však lišila podle toho, zda se jednalo o domkáře či o sedláka. Pokud se chtěl někdo práci legálně vyhnout, mohl se vykoupit částkou 80 zlatých. Pokud však nerobotoval a nezaplatil, byl potrestán tělesně.

Roku 1750 se v Hrbově nacházelo 11 domů a roku 1790 jich bylo již 18. V té době zde žilo 133 obyvatel (pro srovnání - v roce 2007 čítá Hrbov zhruba 50 popisných čísel a cca 140 obyvatel s trvalým pobytem v Hrbově).

 

Rok 1765 se zapsal do dějin Hrbova černým písmem. Přinesl totiž vesnici zkázu ve formě požáru, který zlikvidoval všechny domy v Hrbově. Ušetřen byl pouze dům s číslem popisným 1, který tehdy patřil rodině Štěpánkově (dům, i když ve zchátralém stavu, stojí poblíž požární nádrže vedle kostela dodnes). Na památku toho, že byl statek před ohněm uchráněn, nechal Vavřinec Štěpánek vystavět na Strážnici v roce 1766 kapličku (viz níže a také v sekci ,,Fotogalerie“ ) s obrazem svaté trojice. Kapličce se nyní říká Křečkova podle posledního člena rodu a zároveň majitele stavení č.p. 1, který o kapličkumnv.jpg (35866 bajtů)

pečoval. Ten byl v roce 1955 zatčen příslušníky Veřejné bezpečnosti na příkaz okresního prokurátora, obžalován a krátce po odvolání se k jihlavskému krajskému soudu zemřel ve vazební věznici v Praze na Pankráci.

 

 

pecet.jpg (527081 bajtů)Na staré obecní pečeti byla původně vyobrazena Nejsvětější Trojice (Kristus s Křížem, Bůh Otec s žezlem a Duch svatý jako holubice se svatozáří). Její snímek pořídil v roce 2010 ředitel velkomeziříčské pobočky Moravského zemského archivu v Brně pan Mgr. Martin Štindl, Ph.D. a v roce 2015 mi ji poskytl ke zveřejnění. Jde o exemplář z roku 1766, tedy z roku následujícího tomu, který se stal pro Hrbov poměrně fatální.

 

 

 

Obě vesnice zažily během své historie mnoho požárů. Například při požáru skladu sena ve druhé polovině 20. století došlo i ke smrtelnému zranění. Děti, které tehdy docházely do školy do Velkého Meziříčí, dokonce dostaly na zbytek vyučování volno a byly propuštěny domů.

Hrbovští svůj Sbor dobrovolných hasičů založili během druhé světové války v roce 1943. O některých dalších požárech z minulosti se můžete dočíst právě na stránkách sboru.

 

Za zmínku stojí také politická příslušnost Hrbova a Svařenova v novodobé historii. Do roku 1850 byl Hrbov samostatnou obcí. Mezi léty 1850 - 1884 pak osadou obce Uhřínov. Kronika pak uvádí, že samostatnou obcí byl Hrbov i mezi léty 1913 a 1980.

Mezi roky 1960 - 1980 patřil k Hrbovu i Svařenov jakožto jeho osada, Svařenov byl ale k Hrbovu například přiškolen už dříve a sdílí s ním i hasičský sbor. Od roku 1980 jsou Hrbov i Svařenov místní částí města Velké Meziříčí.

 

Hrbov měl od roku 1795 také vlastní školu, postupně se do různých domů stěhovala také hospoda a v akci Z si občané vystavěli třeba kulturní dům nebo budovu prodejny.

Nahoru

Znak Hrbova

500hrb.JPG (29272 bajtů)5.7.2003, při příležitosti setkání rodáků, získal Hrbov od církve svůj obecní znak nakreslený malířem Zdiradem Čechem z Kladna.

Brněnský biskup prohlásil roku 1996 prvním patronem Hrbova sv. Václava a druhým patronem sv. Izidora oráče.

Tři černé vrchy (hrby) tedy naznačují název obce, pluh sv. Izidora, meč sv. Václava a červené pole jeho mučednickou smrt.

Nejedná se však o oficiálně Parlamentem ČR schválený znak.

 

 

 

 

 

Nahoru

Historie Svařenova

Obec Svařenov se nachází v těsné blízkosti Hrbova, západně od něj. Název obce pravděpodobně vznikl od slova svářiti se či svár. Dle některých pramenů (kronika obce Lavičky, kronika Stránecké Zhoře) je možné vysledovat alternativní označení obce Svařenov - jsou to různě zkomolené varianty jako např. Svařencov či Svařanov (posledně zmíněná varianta je užívána i v současnosti v hovorové mluvě), v období Protektorátu Čechy a Morava byl zaznamenán v mapách pod označením ,,Swarženow".

 

Obec se poprvé v dochovaných dokumentech připomíná kolem roku 1376. Podle tehdejších zápisů patřilo 7 lánů vesnice Přibíkovi z Pohořílek (Pohořílky jsou obec ležící cca 6-7 km jižně od Svařenova). Roku 1390 prodal 5 lánů s pastvinami a lesy Jan z Kozlova Zajíčkovi z Rosičky. Roku 1417 existuje zmínka o mlynáři pod Svařenovem, Matějovi.

Roku 1447 celou ves vlastnil (po období sporů o majetek) Ondřej z Batouchovic.

V roce 1489 Svařenov mimo jiné v důsledku válečných událostí zpustl. Uherský král Matyáš totiž porušil svůj slib, který dal králi JJiřímu, a po jeho smrti za vlády Vladislava II. napadl České země. Tehdy Svařenov úplně vyplenili maďarští vojáci táhnoucí přes území Českého státu. Obyvatelé, kteří přežili, se pak již většinou nevrátili, a tak mnohé vesnice, podobně jako Svařenov, v podstatě zanikly. Až roku 1529 koupil Svařenov a blízký Šiborov (nyní Šeborov, nachází se za kopcem, zhruba 3 km jižně od Svařenova) Jan z Pernštejna. Obě vesnice pak připojil k Měřínskému proboštství a od roku 1559 sdílely osudy a vrchnost se Stráneckou Zhoří (dnes Šeborov patří pod sousední Uhřínov, Stránecká Zhoř je samostatnou obcí a Svařenov tvoří s Hrbovem místní část města Velké Meziříčí), do roku 1591 je Svařenov uváděn jako pustá ves.

Roku 1775 zde bydlelo 12 chalupníků, kteří robotovali od svatého Jiří do svatého Michala. Dochované dokumenty dokládají, že zde žily rody Tomanů, Oulehlů, Čermáků a Vlachů. Na samotě za Svařenovem (za kopcem, na konci obecní asfaltové cesty) býval v 18. století panský dvůr s 9 obyvateli. Přestavěn byl až ve 20. století po odstěhování rodiny Dvořákových. Do té doby tam měl hájenku panský hajný.

Roku 1790 měla ves 17 domů a 147 obyvatel. V roce 1900 stálo v obci 26 domů se 147 obyvateli (pro srovnání - nyní je ve Svařenově zhruba 40 popisných čísel, trvale zde bydlí cca 120 obyvatel).

Mezi léty 1850 - 1960 byl osadou obce Uhřínov, od roku 1960 do roku 1980 pak osadou obce Hrbov a od roku 1980 pak obě obce místní částí města Velké Meziříčí.

Na obecní pečeti z roku 1827 byl vyobrazen býk s nápisem GEMEIND SIGEL SWARZANAVER, novější pečeť z roku 1881 měla ve znaku moravskou orlici a nápisem OBEC SVAŘANOV. Tyto pečetě zatím k dispozici nemám.

 

Nahoru

Znak Svařenova

500sva.JPG (39251 bajtů)O kříži se píše ve velikonoční sekvenci, že právě na něm došlo k zvláštnímu sváru: Smrt a život se střetly, podivný souboj svedly, Pán žití usmrcen vstává živý. Proto má Svařenov hlavní znamení zlatý kříž na modrém poli, které připomíná Vltavu, nad níž se objevilo pět svatojánských hvězd. (pozn. autora - převzato z doprovodného textu ke znaku z webových stránek velkomeziříčského děkanství).

Nejedná se o oficiálně Parlamentem ČR schválený znak, byl Svařenovu věnován během setkání rodáků 5.7.2003 církví.

 

 

 

 

 

Nahoru

 

Zvláštnosti Severního Moravského Horácka

Severní Moravské Horácko je jednou z podoblastí Horácka. Počítáme sem Žďársko, Novoměstsko, Bystřicko, Jimramovsko, Svratecko a Velkomeziříčsko. Oblast má výrazně horský charakter, je zde množství lesů a poměrně hodně rybníků. V minulosti zde bylo typické pěstování lnu a brambor. Mezi typická zaměstnání patřilo tkalcovství nebo sklářství. Na přelomu 20. století se rozšířilo síťování, tzv. „necování“.

Severohorácká lidová architektura využívala hlavně dřevo, kámen, v menší míře nepálené cihly, pálené cihly jsou zde novějšího data. Převážně štítová zástavba tvoří obvykle nepravidelnou náves, která využívá nerovností terénu. Na středu obce bývá kostel nebo kaple a rybník. Vzácné nejsou ani typy tzv. horské kolonizace s rozptýlenou zástavbou. Poměrně často se dodnes setkáme se dřevěnými roubenými chalupami, někdy olíčenými vápnem, se složitě zdobenými štíty. Novějším typem je zděný dům z kamene s plastickou výzdobou na omítce. Staré domy jsou kryté šindelem, novější břidlicí. Z menších staveb jsou typické tzv. „haltýře“, roubené, deskové nebo zděné přístřešky nad pramenem, sloužící na chlazení potravin, zvl. mléka nebo technické stavby jako „pazderky“ a „běliska“.

Pro lidový oděv na Horácku (horácký kroj) je typické užívání doma vyráběných látek: jednak pláten různých kvalit, jednak „konofasů“, určených na sukně, živůtky a ložní prádlo a v neposlední řadě „šarek“, z nichž se šily sukně jak pro všední tak i sváteční příležitosti. Široké uplatnění v oděvu i interiéru našel modrotisk . Pro Horácko je typická bílá dírková výšivka na plátně s výplněmi a pavoučky, povětšinou s rostlinným a květinovým vzorem, pouze v okolí Radostína nad Oslavou nacházíme i figurální motivy. Koutní plachty, tzv. „boudnice“ byly vyšívány barevně s převahou červené barvy. Horácký kroj dosáhl svého vrcholu po polovině 19. století. Jako rezidua se některé součástky udržely až hluboko do století 20.

Nejdůležitějším hrnčířským střediskem oblasti je Svratka, kamnářským střediskem je Nové Veselí u Žďáru nad Sázavou. Známé sklárny byly v minulosti v Křižánkách nebo ve Vříšti, dodnes působí skláři ve Škrdlovicích a ve Žďáru nad Sázavou Na činnost železáren v Polničce, které produkovaly litinu, navázal žďárský podnik ŽĎAS .

Ze zvykosloví je pro tuto podoblast typické slavení tzv. „vostatků“, masopustní obchůzky s maškarami, u níž byly v minulosti leckdy přesně dané funkce. Zvláště na Žďársku se pořádaly tzv. „voračky“, ostatková zábava se sóly pro děvčata, při nichž se každá musela vyplatit. Dalším typickým zvykem je Otvírání studánek, konané každý rok u studánek Vitulka a Barborka na Třech Studních. Pro Bystřicko jsou dodnes typické hody se „stínáním berana“, jakýmsi lidovým divadlem, v němž se mísí staré obřadní prvky s žertovnými proslovy na téma „beránkových hříchů“.

Starou lidovou hudbu ve složení cimbál, housle a např. lesní roh nebo i gajdy (dudy) vystřídaly v polovině 19. století sestavy s houslemi, kontrabasem a klarinetem. Později se začaly přidávat i plechové hudební nástroje a jako tzv. „štrajchy“ doprovázely lidové písně na Horácku až do zániku lidového repertoáru ve 20. století. Následně jejich místo zaujaly dechovky, které jen zřídka navazují na místní tradiční písňový a taneční repertoár.

Typickými tanci severního Moravského Horácka jsou tzv. směsky neboli tance přes nohu, tedy tance s proměnným rytmem - mateníky. Společně s východočeskou oblastí tvoří mateníky hlavní ohnisko výskytu. Společně s Jižními Čechami a Brněnskem se zde tančí kola. Dalšími oblíbenými tanci byly tance kolové, jako tajče, lendlery, šotyše, kvapíky, mazurky nebo třasláky. Časté jsou figurální tance, při nichž je jednomu hudebnímu tématu odpovídá pevná pohybová skladba. Mezi obřadní tance patřil svatební tanec vdaných žen s cimbálem nebo mládětem, tedy buchtou s několika náplněmi a upečenými symboly plodnosti a štěstí nebo skákání na len během ostatkové zábavy.

Pozn. autora:

Z jazykovědného hlediska stojí za zmínku i nářečí, které je pro tuto oblast typické. Jedná se o nářečí velmi podobné hanáckému. V současnosti však pomalu nářeční výrazy ustupují a čistě nářečním jazykem mluví pouze starší část zdejší populace.

Příklady: poslóché / poslouchej, mlén / mlýn, hópačka / houpačka, rukavice / rukavice, voni myslijou / oni myslí

(převzato z Wikipedie - otevřené encyklopedie a upraveno - http://cs.wikipedia.org, tento článek je licencován za podmínek GNU Free Documentation License )

Nahoru

Kultura v Hrbově a Svařenově

Hrbovské a Svařenovské zvyky, tradice a společenské akce zmiňuji na těchto stránkách poněkud roztříštěně a většinou nahodile podle toho, jak se zrovna aktuálně odehrávají. Proto vám nabízím detailnější sondu do hlubin místního kulturního života.

Hrbov a Svařenov ožíval v minulosti mnoha společenskými akcemi a některé z nich se konají dodnes. Z těch jednorázových je nutné zmínit akci
Setkání rodáků, odhalení pamětní desky rodákovi Karlu Novotnému a výročí 60 let SDH Hrbov - Svařenov. Tato poměrně rozsáhlá akce se konala v roce 2003 v jediný den a podle mého názoru sklidila velký úspěch i přes nepřízeň počasí.

Ze vzdálenější minulosti bych ještě zmínil svěcení nové hasičské zbrojnice nebo svěcení nového zvonu v kapli svatého Václava.

Významné místo v historii obcí zaujímají také automobilové a motocyklové závody, které mezi léty 1967-1984 přilákaly do okolí stovky fanoušků motoristického sportu. Šlo o Cenu Českomoravské vysočiny a na tomto webu je jí věnována zvláštní kapitola.

tri_kralove2.JPG (1076525 bajtů)Pokud budeme dále postupovat chronologicky tak, jak se společenské akce zpravidla během roku odehrávají, vůbec prvním kulturním počinem bývá koledování Tří králů 6. ledna. Tuto tradici pravidelně dodržují hrbovské a svařenovské děti, které poctivě obchází obě vesnice, zazvoní u každých domovních dveří a zazpívají koledu. Za to bývají zpravidla odměněny. Navíc jsou vybaveny kasičkou, prostřednictvím které mohou občané věnovat finanční dary pro církevní charitu.maskara.jpg (28250 bajtů)

Hasičský sbor obvykle v únoru pořádá masopustní průvod a taneční zábavu. Masopustní průvody bývaly pořádány i před 89. rokem, ovšem na počátku 90. let se tato tradice tiše vytratila. Hasiči ji obnovili teprve někdy na počátku nového tisíciletí - nejspíše v roce 2003. Koná se pravidelně v karnevalovém období, které trvá od svátku Tří králů do Popeleční středy. Popeleční středou pak začíná podle křesťanské tradice postní období trvající až do Velikonoc.

Velikonoce jsou další významnou kulturní tradicí, kterou Hrbovští a Svařenovští dodržují. Na zelený čtvrtek odlétají podle pověsti zvony do Říma pro požehnání od papeže, a tak až do soboty umlká i zvon v hrbovské kapli a svařenovské kapličce. Po tyto dny je nahrazují děti se škrkačkami (tedy hrkačkami).

 

Poměrně veselou tradicí bývalo psaní a malování humorných nápisů a obrázků na silnici před jednotlivými domy, což prováděla místní mládež v pozdních nočních hodinách z neděle na pondělí.

V pondělí ráno pak hoši všech věkových kategorií vyráží s pomlázkami na koledu.

Tradičně se také konají církevní poutě - ve Svařenově bývá obvykle některou neděli v květnu, v Hrbově v neděli kolem svátku sv. Václava, kterému je zasvěcena místní kaple. Při příležitosti hrbovské pouti bývá někdy pořádána též taneční zábava.

V červnu nebo v červenci již pravidelně místní sbor dobrovolných hasičů pořádá dětské sportovní odpoledne. Na programu bývají soutěže o ceny či různá exhibiční vystoupení - v minulosti mohly děti vidět opravdový závodní automobil, historické motocykly, taneční vystoupení country skupiny nebo také maňáskové divadlo.IMG_8360.jpg (80688 bajtů)

Pokud jde o sport, během léta se také konají v Hrbově na hřišti nohejbalové turnaje a místní hasiči se účastní hasičských soutěží.

Podzim uzavírá každoroční myslivecká Poslední leč, která je vyhlášená zejména pro svoji bohatou tombolu.

Ani poslední měsíc v roce není na společenské akce chudý. 5. prosince vyráží skupinka čertů a andělů v čele se svatým Mikulášem na obchůzku po obcích, aby odměnila každé dítko. Podle toho, jestli dovolí počasí, bývá už někdy také možné bruslit na požárních nádržích, takže se na ledě odehrávají hokejové zápasy. Na Silvestra pak občané zakončují rok odpalováním ohňostrojů na návsi.

Hrbov a divadlo

Podobně jako i v jiných obcích v republice míval Hrbov skupinku ochotníků, kteří pro své spoluobčany ve volném čase připravovali divadelní představení. Historické prameny uvádějí, že organizované amatérské divadelní spolky působily v Hrbově od 20. let 20. století. Mezi léty 1920 až 1921 to bylo především Sdružení venkovské omladiny a Divadelní družstvo. V roce 1926 je zmiňována blíže nespecifikovaná skupina ochotníků - patrně organizovaných nahodile místním učitelem.

V letech 1927 a 1929 hrály divadlo děti z místní Národní školy. V dalších letech nejsou žádné divadelní počiny v Hrbově známy až do válečných let 1942-1943. Tehdy se začíná divadlu věnovat spolek Mládeže Národního souručenství. Tento spolek během své existence produkoval 2 až 3 představení za rok.

Národní souručenství bylo protektorátní politické uskupení, které mělo sloužit jako nástroj loajální spolupráce s Němci. Vzniklo 6.4.1939 jakožto jediná povolená politická strana v Protektorátu Čechy a Morava. Členství ve straně bylo v podstatě formální, o čemž svědčí i fakt, že jejími členy bylo asi 97% nežidovského obyvatelstva. Postupem času se podařilo na platformě této politické strany vytvořit základ českého odporu vůči okupační moci - vzniká například odbojová organizace Obrana národa nebo Petiční výbor Věrni zůstaneme. Od roku 1941 však začalo být vedení strany podmaňováno nacisty a obsazováno spolehlivými kolaboranty. V roce 1943 byla strana jako politický subjekt zlikvidována a přeměněna na organizaci s kulturními a výchovnými cíli. Zcela zanikla až po skončení 2. světové války v roce 1945.m_P1010439.JPG (43860 bajtů)

Posledním dostupným písemným údajem, který dokládá divadelní činnost v Hrbově, je vznik Sboru dobrovolných hasičů. Ten je datován do podzimu roku 1943, přičemž jeho divadelní činnost je zaznamenána o rok později.

V pozdějších letech je již existence divadla jako takového v Hrbově uvádějí až školní kroniky, které teprve budu muset prostudovat. Další prokazatelná kulturní vystoupení nabízí až dětské vánoční besídky žáků ZŠ Lavičky - např. z roku 2007, z něhož lze ve Fotogalerii najít i několik snímků.

Případná divadelní vystoupení či přímo ochotnické spolky působící v Hrbově během let 1945 až 1989 se pokusím vystopovat někdy v budoucnu.

(zdroje: Databáze českého amatérského divadla a vlastní záznamy)

Nahoru

Štěpánkova kaplička nad Hrbovem

kaplicka.jpg (22194 bajtů)Malá kaplička byla postavena v r. 1766 Vavřincem Štěpánkem jako dík za to, že v roce 1765, kdy Hrbov v podstatě zlikvidoval požár, zůstal jako jediný v pořádku dům číslo 1 patřící tehdy právě rodině Štěpánkově. Kaplička byla zasvěcena Svaté trojici.

Díky péči místních obyvatel se kaplička dodnes tyčí nad Hrbovem na kopci Strážnice. Odtud je vidět daleko do kraje - zhlédneme například město Velké Meziříčí, obec Lavičky či osadu Kochánov. Za příznivého počasí je možné vidět na jižní straně kopce i kouř z chladicích věží jaderné elektrárny v Dukovanech. Dle výčtu bývalého velkomeziříčského církevního děkana Jana Peňáze je dokonce možné z Hrbovského vrchu zhlédnout až 40 okolních obcí.

V její blízkosti se také pravidelně každý rok pálí čarodějnice. Fotografie naleznete v sekci Fotogalerie.

V roce 2010 kapličku zastihla nemilá událost, když se stala dvakrát během několika měsíců terčem zlodějů kovů. V prvním případě byli pachatelé vyrušeni a stačili ukrást pouze část střechy, napodruhé již odcizili více než 50% krytiny a měděný křížek, který zdobil nejvyšší vrcholek střechy. Komise pro místní správu proto na podzim roku 2011 nechala pokrýt střechu původní doškovou krytinou a instalován byl i nový kříž. V roce 2013 prošla ona i její okolí rekonstrukcí, o níž najdete více informací v Archivu článků, než je doplním sem.

 

Nahoru

Kaplička ve Svařenově

kaplicka.jpg (32811 bajtů)Kaplička se nachází na návsi vedle svařenovské požární nádrže. Kdy byla postavena, se bohužel přesně neví.

Je zasvěcena svatému Janu Nepomuckému. Její zvon se rozeznívá pravidelně každý den v 7:00, 12:00 a 19:00 hodin mimo období Velikonoc, kdy všechny zvony,,odlétají do Říma". Pak jsou po několik dní nahrazeny místní mládeží, která chodí podle tradice ,,škrkat“ (hrkat hrkačkami)

 

Její další fotografie si můžete prohlédnout v sekci Fotogalerie . Za zmínku stojí, že v roce 2006 dostala svařenovská kaplička novou, šindelovou střechu (dřevěný štípaný šindel), navíc byl opraven její krov. Během vánočního období se ve zvoničce svítí a komise pro místní správu k ní nainstalovala také svítící kometu.

 

Nahoru

Hrbovská škola

Za vlády Marie Terezie (vládla od r.1740 do r.1780) došlo v celém Rakouském mocnářství k důležitým změnám. Jednou z nich byla i reforma týkající se školství a to konkrétně zavedení povinné školní docházky. Děti používaly k psaní kamínky upravené do podoby tužky a břidlicové tabulky.

Hrbovské a svařenovské děti navštěvovaly od roku 1790 (dle lavičské kroniky) školu v sousedních Lavičkách. Až v roce 1795 totiž byla v Hrbově zřízena provizorní škola, která měla pouze učírnu. Ta zároveň sloužila jako učitelův byt. V roce 1887 rozhodla obecní rada o výstavbě školy nové na místě zvaném ,,Lázniště“, kde stála původně učitelova kaplička z roku 1883. Tam se konaly pravidelné nedělní bohoslužby.

Plány ke stavbě nové školy zpracoval stavitel Raušer z Křižanova, stavbu prováděl Antonín Cikánek z Vel. Meziříčí. Budova byla dokončena na jaře roku 1887, dále byla vystavěna letní tělocvična a zahrada kolem školy.

Škola byla postupně zmodernizována, ale roku 1980 byla pro nízký počet žáků uzavřena. Do té doby se ve škole vystřídalo mnoho učitelů, kteří se též starali o kulturu v obci. Od roku 1980 tedy navštěvují děti první stupeň základní školy v Lavičkách a druhý stupeň ve Velkém Meziříčí.

Hrbovská škola sloužila od roku 1989 do r.1992 jako internát učňovského střediska ve Velkém Meziříčí, od roku 1992 pak byla využívána ke komerčním účelům až do konce roku 2003 - jako provozovna na šití oděvů. Od začátku roku 2004 byla budova bývalé školy bez užitku. Proto byla v říjnu roku 2006 prodána paní Daně Cejnkové, a následně dalšímu majiteli panu Fialovi.

V roce 2015 jsme já, badatelka Marie Gálová a členové komise pro místní správu studiem kronik nezávisle na sobě zjistili, že při slavnostním zahájení stavby r. 1887 byla do základního kamene vložena zakládací listina, několik mincí a dobové časopisy pro budoucí generace. Šetřením na místě jsme 17. září za laskavého svolení majitele budovy zjistili, že je možné a reálné, aby se schránka v základech nacházela i teď. Její další budoucnost tak závisí zřejmě na tom, kdy a jestli projde budova rekonstrukcí.

 

Nahoru

 

Cena Českomoravské vysočiny

V letech 1967-1984 probíhaly na Vysočině každý rok silniční motocyklové závody s názvem Cena Českomoravské Vysočiny, které pořádal Automotoklub Velké Meziříčí. Celkem se uskutečnilo 17 ročníků tohoto prestižního závodu. Na trati Lavičky - Hrbov - Svařenov pořádal autoklub také automobilové závody formule 3. Ty však přečkaly pouze 3 ročníky, a to v letech 1967, 1968 a 1969.

Závodní okruh vedl přes obce Hrbov a Svařenov, start a cíl závodu byl na křižovatce státní silnice č.II/602 s komunikací k obci Lavičky, kde bylo i parkoviště závodních strojů - za dálnicí v místě dnešního hasičského hřiště. O několik stovek metrů dále se u odbočky na Hrbov nacházelo depo mechaniků.

Zpočátku nebyli místní ze závodů zrovna nadšeni. Důvodem byl především hluk, který závodní stroje páchaly, vířící prach a problémy s domácími zvířaty, která bylo třeba během závodů zavřít. Po nějaké době si však na závody zvykli a byli právem hrdi na to, že se konají právě u nich. Často zvali na závody široké příbuzenstvo, aby mohlo napínavé souboje sledovat jak z míst podél trati, tak z oken a střech domů ve vsích. Ze závodů se tak stala místní tradice. Podle pamětníka Ladislava Drápely závodům někdy přihlíželo až 3000 diváků.

Místní se do pořádání závodů také sami zapojovali. Jedním ze závodníků byl dokonce občan sousedních Laviček, Václav Hladík. Dalšími ze známých závodníků byli například Vladimír Drachovský, Milan Stupka, Alexander Deraha starší i mladší nebo i Bohumil Staša. Formule 3 jezdili například na voze Wartburg pánové Husták z Jihlavy a Gbelec z Brna, dále na vozidle Lotus závodníci Hubáček a Cejnar a na tovární Škodě ing. Ondřejík.

Od doby, kdy naposledy vyjely závodní motocykly na hrbovskou trať, uběhlo již několik desetiletí. Trať samotná doznala změn pouze málo. Hlavní změnou byla mezi léty 1982 přestavba křižovatky krajské silnice II/602 a III/27, která vede do Hrbova. Ve zmíněném roce se závody nekonaly. O něco dříve, mezi léty 1973-1975, byl totiž zprovozněn úsek dálnice od Velké Bíteše do Měřína, a právě nedaleko odbočky na Hrbov byl později umístěn i dálniční přivaděč. Ten musela překřížit silnice 602 přemostěním, a to těsně za křižovatkou s hrbovskou silnicí. Původně jednoduchá křižovatka ve tvaru T se tak dostala na uměle vytvořený násep a ve směru na Hrbov byla vybudována pravolevá esovitá ostrá klesající zatáčka. Navíc byla hrbovská silnice od křižovatky v délce zhruba 50-60 metrů ohraničena po obou stranách svodidly, což byl pro závodníky problém. Svodidla museli pořadatelé obložit balíky slámy, čímž se vozovka za křižovatkou ještě více zúžila. Podle jednoho z tehdejších závodníků a člena redakce serveru www.moto-svet.cz Petra Foltána zde proto docházelo při závodech k častým haváriím. Z nich asi největší se stala v roce 1983 v závodě přeboru ČR 350. Tehdy havarovala až polovina závodníků.

V roce 1985 autoklub připravil 18. ročník silničních závodů. V témže roce se ale na přilehlé dálnici konalo i vojenské letecké cvičení. Úsek dálnice D1 zhruba od obce Kochánov po městys Měřín je totiž projektován jako vojenské letiště. 18. ročník se tedy již nemohl konat a motocyklové ani automobilové závody na původním úseku už nebyly nikdy obnoveny. Stoupající vytíženost dálnice D1 i krajské silnice II/602 poskytují navíc smutné ujištění, že silniční závodní trať na Velkomeziříčsku obnovena nebude ani v budoucnu.

 

Další dobové fotografie ze závodů si můžete prohlédnout v sekci Fotogalerie. Průběžně pátrám po dalších informacích a zveřejním též další fotografie. Zajímavý a fotograficky bohatý článek si můžete prohlédnout na serveru Moto-svet.cz.

V sekci Videotéka můžete zhlédnout i zajímavá dobová videa vztahující se právě k motocyklovým závodům.

 

 

Nahoru

 

Dálnice D1

 

Prvorepublikové dálniční projekty

m_dalnice1.jpg (33034 bajtů)Asi půl kilometru severně od Hrbova a Svařenova rozděluje krajinu významná silniční tepna mezinárodního významu. Jde o nejstarší dálnici v České republice, dálnici D1. První úvahy, které předpokládaly vybudování obdobné silnice celostátní důležitosti, jsou datovány již do roku 1935. Šlo o projekt "Národní silnice Plzeň – Košice", která neprocházela z dnešního pohledu významnými středisky koncentrace obyvatel jako Praha či Brno. Následovaly ještě další dva významné plány, které také počítaly s postavením dálnice napříč Československem. S jedním z nich přišel i známý průmyslník Tomáš Baťa. Ten dokonce nechal na vlastní náklady vypracovat projektovou dokumentaci, již příslušné úřady také schválily. Politický vývoj v Evropě ovšem celý projekt přerušil.

 

Výstavba dálnice během 2. republiky a v době protektorátu

V roce 1938 po odtržení sudet totiž republika přišla o velké území a plány na výstavbu silniční sítě tak bylo nutné podstatným způsobem změnit. V rekordním čase - během 12 dnů, byly například změněny plány magistrály z Prahy do Jihlavy a také silničního okruhu kolem Prahy (stojí za pozornost, že celý Pražský okruh nestojí ještě ani v roce 2012, tedy po více než 70 letech).

Na počátku roku 1939, těsně před obsazením země fašisty, schvaluje vláda projekt dálnice v úseku Praha – Jihlava – Brno – slovenská hranice. Koncem ledna pak fakticky začíná výstavba kácením lesa v Chřibech a vyměřováním trasy.

Ani tomuto upravenému projektu dálnice však nemělo být dopřáno realizace. V březnu 1939 totiž dochází k odtržení slovenského území a české úřady tak již organizují pouze výstavbu na českém a moravském území. Navíc přichází nařízení, že české dálnice mají být zařazeny do německé sítě v souvislosti s vytvořením Protektorátu Čechy a Morava. Tím došlo ke zpřísnění parametrů dálnice podle německých pravidel. Za pozornost zejména stojí fakt, že již tehdy měla být například zvýšena maximální rychlost ze 120 na - v tehdejší době prakticky nereálných - 160 km/h.

Samotná stavba dálnice se znovu rozbíhá 2. května 1939. První funkční úseky mají být podle tehdejších plánů hotovy a zprovozněny již 31.10.1940, což byl na tehdejší dobu rekordně brzký termín. Pro představu - aby takový termín mohl být zvládnut, mělo na každém 5 kilometrovém úseku pracovat 400 - 600 pracovníků.

V rámci projektu se počítalo s tím, že 2 třetiny vozovky budou betonové, 1 třetina dlážděná. Plány také zachycovaly například charakter dálničních odpočívek určených k čerpání pohonných hmot. Samostatné studie pak řešily některá komplikovaná přemostění říčních toků na trase či obchvaty měst a významné terénní úpravy.

1. září 1939 napadají nacisté sousední Polsko. Tento fakt se mimo jiné podepisuje i na významném zdržení prací na dálnici. Namísto požadovaných až 600 dělníků na jeden úsek dálnice měl zhotovitel stavby k dispozici pouze 100-200 pracovníků. Navíc příděl pohonných hmot či výroba strojů se podřídila válečným požadavkům. Přesto se na počátku roku 1940 rozbíhá příprava dalších dálnic - např. Praha - Lovosice či Praha - Plzeň.

V červnu 1940 se již začíná rýsovat první úsek dálnice D1, a to u obce Chodov u Prahy. Jsou také zadány do výstavby další úseky dálnice. V srpnu 1941 však dochází k utlumení prací až k jejich úplnému zastavení v dubnu 1942. V prosinci téhož roku je dokonce zabavena veškerá zbývající betonářská ocel, Hitlerovy plány Bleskové války totiž pomalu selhávají.

Rozestavěno tak zůstalo 73 km protektorátní dálnice, z toho 53 km mezi Prahou a Humpolcem a 18 km v pohoří Chřiby u Bučovic. Na těchto úsecích bylo postaveno i 55 mostních objektů, z nichž se 3 větší mosty podařilo dokončit. Téměř dokončené úseky začaly pomalu chátrat.

 

3. republika a pokračování projektu

Během války bylo na našem území rozestavěno dálnic hned několik, a to v celkovém úhrnu 188 km. Ty byly v závěru války Generálním ředitelstvím silnic a dálnic už jen střeženy a zcela neudržovány. Změna nastává s pádem fašistického Německa a koncem války v roce 1945. Na D1 začínají - byť neoficiálně - drobné udržovací práce, a to v úseku od Prahy k Humpolci. Sám prezident Beneš vydává brzy po svém návratu do země dekret, který nařídí urychlenou dostavbu dálnice Praha - Brno - slovenská hranice. Zároveň je dohodnuto, že předepsané parametry dálnice budou opět zmírněny - nejvyšší rychlost je opět snížena na 120 km/h. S rychlým rozmachem motorismu totiž státní aparát v dohledné době nepočítá.

Zatímco v polovině roku 1946 se již pracuje v úseku Praha - Humpolec, o osudu rozpracovaných úseků na Moravě se zatím pouze jedná.

Únor 1948 zapříčiňuje zestátnění firem, které dosud na výstavbě pracovaly. Přesto výstavba pokračuje i nadále. Až do dalšího přelomového roku - 1950, kdy bylo zrušeno Ministerstvo techniky. Tehdy také přestala být dostavba dálnice prioritou, stavba byla opět zastavena a staveniště pomalu začala zarůstat vegetací.

 

Socialistické Československo a rozmach individuální dopravy

Počátkem 60. let, dochází k prudkému rozmachu osobní automobilové dopravy. Mít vlastní automobil už pomalu přestávalo být nedosažitelným luxusem, a tak se některé hlavní silniční tahy dostávaly až na hranici svých kapacit. V roce 1963 proto stát rozhodl po více než desetiletém přerušení výstavby D1 o jejím definitivním dobudování v úseku Praha - Brno. O 4 roky později byla výstavba v pořadí již potřetí zahájena.

První jednadvacetikilometrový úsek dálnice byl uveden do provozu už za 4 roky. Ten také využil nejvíce úseků z původní protektorátní dálnice. m_vavr_img_2115.jpg (41734 bajtů)Další úseky se však začaly od původní trasy odchylovat již čím dál tím více. Zajímavostí jsou v tomto ohledu zejména zatopené mosty určené původně pro protektorátní dálnici, které nebyly nikdy zcela dokončeny a využity. Šlo o most přes Sedmpanský potok a Borovský most přes údolí Sedlického potoka. Jejich osud totiž zpečetila nově budovaná vodní nádrž Želivka, která měla oba mosty při vysoké hladině zatopit. Ty ostatně existují (v pochybném technickém stavu) dodnes, ovšem jsou prakticky nepřístupné, protože se nachází v ochranném pásmu vodní nádrže na pitnou vodu. Oba mosty tak dnes vedou odnikud nikam a zřejmě nakonec podlehnou zubu času.

 

Moravská část dálnice

m_P8250233.JPG (47990 bajtů)Z pohledu Hrbova a Svařenova je zajímavá hlavně výstavba moravské části dálnice D1. Ve stejné době, kdy bylo započato se stavbou v Čechách, byla stavěna i dálnice z Brna směrem na západ. 28 kilometrů dlouhý úsek z Brna do Velké Bíteše byl uveden do provozu v listopadu 1973. Úsek se tak stal alternativou k dosavadní staré silnici - dnes II/602. Tento úsek dálnice byl však na Moravě raritou, v době protektorátu zde totiž z projektu nebylo postaveno téměř nic. Z Humpolce do Brna tak bylo potřeba postavit dálnici zcela novou.

V květnu 1975 už byla postavena dálnice z Brna až do Měřína. Chyběl pouze 425 metrů dlouhý a až 76 metrů vysoký most Vysočina přes Velké Meziříčí. Údolí tak museli řidiči překonávat do listopadu 1978 údolím skrze město.most_vysocina.jpg (30639 bajtů)

Někdy mezi léty 1973-75 byl zprovozněn i nájezd na dálnici Velké Meziříčí - západ, který ústí nedaleko křižovatky státní silnice II/602 a hrbovské silnice III/0027. Zmíněná křižovatka musela být v té době zvýšena, aby k ní mohl být napojen most silnice 602 překonávající právě dálniční přivaděč. Této technické úpravě jsem se věnoval i v pasáži, která se týká motocyklových závodů Cena Českomoravské vysočiny. Zvýšení křižovatky totiž způsobilo, že silnice III/0027 od křižovatky od té doby klesá a prudce se stáčí do esovité zatáčky. Ta se od té doby stala pastí pro všechny závodníky.

letiste.jpg (25169 bajtů)Zajímavostí z dálničního úseku poblíž Hrbova a Svařenova je zejména to, že byl kdysi projektován jako vojenské letiště. Přistávací plocha měla délku asi 2300 m. Lokalita nebyla vybrána zřejmě náhodně, neboť vojenské letiště v této oblasti (poblíž Stránecké Zhoře) existovalo již přeletadlo.jpg (14026 bajtů)d druhou světovou válkou (zmínka v kronice Stránecké Zhoře hovoří o vzniku letiště kolem roku 1930). Povrch dálnice je proto v úseku Měřín - Stránecká Zhoř - Kochánov tvořen betonovými panely, středová svodidla jsou demontovatelná a po stranách dálnice byly vytvořeny i vybetonované plochy, které měly sloužit jako stojánky. Dnes slouží už pouze jako odpočívka pro kamiony a parkoviště motelu. Přistání letadel se na dálnici přesto uskutečnilo, a to v letech 1980 a 1985. Druhé cvičení dokonce zapříčinilo zánik motocyklových závodů na hrbovském silničním závodním okruhu.

 

Přestože dálnice měla ulevit narůstající dopravě na ostatních silnicích, nedokázala zcela ulevit obcím a městům, které s dálnicí sousedí. Hluk projíždějících vozidel se během nocí často nese až do Hrbova a Svařenova. V zimních měsících bývají úseky procházející přes Českomoravskou vysočinu často špatně sjízdné, v letních měsících pak mnohdy dálnici ochromují opravy vozovky. Z tohoto úhlu pohledu tak není jisté, do jaké míry bude plánované rozšíření D1 na 6 jízdních pruhů v celé délce přínosem pro zvýšení bezpečnosti a plynulosti dopravy na tak významném páteřním dopravním tahu.

 

Výstavba finišuje

V říjnu roku 1978 byla moravská část D1 hotova už od křižovatky Brno-jih až k Řehořovu. Poslední úsek, který měl propojit českou a moravskou část, byl dlouhý 53 km. Výstavba posledního úseku trvala už jen 2 roky.

most_pist.jpg (51739 bajtů)Zajímavostí z této - na dlouhou dobu poslední - části dálnice D1 je obloukový most Píšť přes údolí řeky Želivky. Ten byl vystavěn již během druhé světové války, ovšem pro nový projekt použitelný nebyl. Od jeho zbourání jej uchránilo unikátní řešení - nad mostem starým byl vybudován zcela nový dálniční. Funkce původního mostu přitom zůstala zachována až dodnes. Řidič jedoucí po dálnici tak ani nemusí tušit, že se pod ním nachází ještě most druhý a dodnes používaný pro místní dopravu.

8. listopadu 1980 byla historicky poprvé zprovozněna D1 v celé délce z Prahy až do Brna.

Výstavba naší první dálnice v republice trvala více než 40 let a stále není u konce. Z evropského hlediska je významným silničním tahem ze západu na východ. Umožnila tak nejen snadnější mezinárodní tranzitní dopravu přes ČR, ale i rozvoj a lepší zásobování měst. Po jejím dobudování až ke státní hranici s Polskem se stane navíc i významným tahem z Polska na jih Evropy.

Informace a fotografie byly čerpány ze serveru http://www.dalnice.com , http://www.flightsim.cz a z vlastního archivu

 

 

Nahoru

 

Významní hrbovští rodáci

Podobně jako pro sousední Uhřínov je čest, že na tamějším hřbitově odpočívá významný katolický spisovatel Jan Zahradníček, i Hrbov a Svařenov se může pyšnit několika významnými osobnostmi. První z nich je Jan Sláma, evangelický kněz. Ten se stal učitelem a vychovatelem vnuků Tomáše Garrigue Masaryka - Leonarda a Herberta Revilliodových v Ženevě.

Další osobností je Alois Sedláček, spisovatel (1854 - 1880), který v Hrbově pracoval jako učitel. Sbíral nerosty pro knihu ,,Mineralogie, petrografie a geognazie" a také pověsti a pohádky (,,Pohádky a pověsti od hor krkonošských", ,,Národní pohádky a pověsti z okolí velkomeziříčského a jihlavského" z roku 1879). Psal též pedagogicky zaměřené práce jako například ,,Výstrahy v pravdivých příbězích ze života mládeže"). V Hrbově žil až do své smrti.

Mezi významné osobnosti je možné zařadit také hrbovské členy zahraničního odboje. 6. ledna 1940 odešli strojní zámečník Alois Dvořák z čísla 9 a posluchač univerzity Karel Novotný z čísla 20 do zahraniční armády v Francii. Po její okupaci se pak přemístili do Anglie.

Alois Dvořák se stal leteckým mechanikem a zpět se vrátil na podzim roku 1945 jako rotný. Obyvatelstvo ho slavnostně přivítalo a při slavnosti vyprávěl své zážitky z války. O jeho dalším osudu už není víc známo, údajně měl opustit republiku v době, kdy byli účastníci západního odboje perzekvováni komunistickou mocí.

Pplk. Karel Novotný, pilot britské RAF, položil život v boji proti fašistickým mocnostem během 2. světové války. O něm se blíže můžete dočíst o několik řádků níže.

Mezi další významné osobnosti bych mohl zařadit například i zdejší kronikáře a učitele, kteří pečlivě zaznamenávali historii, nebo účastníky první světové války. I jim na těchto stránkách brzy věnuji pár řádků.

 

Nahoru

 

Období druhé světové války v Hrbově a ve Svařenově

Z období protektorátu Böhmen und Mähren mnoho písemných dokladů o dění v Hrbově a Svařenově není k dispozici. Kronika tehdy nesměla psát o politických událostech, takže mnohé informace byly dopisovány až dodatečně. Některá fakta je možné dohledat v kronikách okolních obcí a nebo zjistit z vyprávění pamětníků. Přesto zápisy z kroniky hrbovské pročtu a do článku ještě doplním.

Hrbovští a Svařenovští v zahraničním odboji

Tak jako mnozí i hrbovští a svařenovští občané měli své oběti a hrdiny ve válkách. Jedni z těch, kteří se rozhodli aktivně čelit agresi nacistů ve 2. světové válce útěkem a následně odbojem v zahraničí, byli Karel Novotný a Alois Dvořák z Hrbova a Karel Oulehla a Alois Strnad ze Svařenova. Útěk posledních dvou jmenovaných byl prozrazen, zůstali proto doma a aktivně se zúčastňovali domácího odboje. Příběhu Karla Novotného je věnována celá následující kapitola.

Život v protektorátu

S příchodem fašistů do republiky se změnil i každodenní život občanů. Vše bylo podřízeno válce - výroba, zásobování i zábava. Občanům se nedostávalo zejména potravin a ošacení, ale i dalších předmětů denní spotřeby. Veškeré zboží bylo přidělováno plánovaně na základě tzv. potravinových a přídělových lístků, které se rozpočítávaly na týden a na osobu. Příděly bývaly však nedostačující a potraviny ochuzovány - mléko se prodávalo odstředěné (odtučněné) a pouze v malém množství, místo másla byl prodáván umělý tuk, marmeláda se vyráběla z červené řepy a byla oslazená cukerinem - umělým sladidlem. Ošacení se prodávalo málo a bývalo nekvalitní, proto obyvatelé své staré šaty přešívali a podle potřeby dobarvovali. Nepotřebné věci občané podle možností vyměňovali, především za potraviny. Domácí hospodářská zvířata bývala evidována a jejich produkty (maso, vejce, mléko) občané odevzdávali německé správě protektorátu.

Naproti tomu Němci a čeští kolaboranti měli potravin a ošacení dostatek, byli totiž vybaveni štědřejšími přídělovými lístky.

Zvony z kostelů byly sňaty ze zvonic, odvezeny německou armádou a roztaveny pro válečné účely. Tento osud stihl i dva zvony z hrbovské kaple Svatého Václava, které byly až do roku 1941 zakopány právě proto, aby je Němci nezabavili. Právě tehdy byly slavnostně posvěceny a zavěšeny na zvonici nově postaveného kostela. V roce 1942 však byly pod vlivem událostí v protektorátu předány německé armádě a roztaveny.

Nedostatkem pohonných hmot trpěli i motoristé, kteří tak nemohli vozidla používat vůbec. Až později byla vozidla přestavována na dřevoplyn, kterého bylo k dispozici více.

Po celou dobu války bylo nutné udržovat zatemnění oken kvůli bombardování, místní občané také drželi nepřetržité noční bezpečnostní hlídky. Mimo těchto hlídek byly také vystrazna_tabulka.jpg (25220 bajtů)v pohotovosti obecní hasičské sbory, které zajišťovaly v hasičských skladištích služby a techniku udržovaly v provozuschopném stavu. V Hrbově tak ve světle válečných událostí vzniká v roce 1943 hasičský sbor, o jehož historii se můžete dočíst v sekci Historie SDH.

I zábava bývala za války omezována, zejména v období Heydrichiády. Taneční zábavy se pořádat nesměly, rozhlasové přijímače byly zprvu občanům odebírány. Následně však byly kvůli šíření německé propagandy občanům vráceny, ovšem s vymontovaným zařízením, které by umožňovalo poslech zahraničního rozhlasu. Přístroje byly navíc opatřeny cedulkami, které upozorňovaly, že poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá káznicí nebo i smrtí.

Německé velitelství bylo ve Velkém Meziříčí v Hospodyňské škole. Občanům sice byli němečtí vojáci nebezpeční, ale ještě nebezpečnější byli neuniformovaní přisluhovači nacistů, kteří udávali jakékoli přestupky proti státní moci Gestapu. Konfidenty bývali obvykle trestanci propuštění jen a pouze kvůli tomu, aby sloužili protektorátní moci informováním o dění ve společnosti.

Mladí lidé narození mezi léty 1920-1924 bývali nasazováni na práci v Německu - zejména v továrnách a ve válečné výrobě. Později byly nasazovány i další ročníky na tzv. Nothilfe - nutnou pomoc. Tito pracovníci vyprošťovali zraněné z trosek a odklízeli sutiny po bombardování.

Bombardéry bylo možné vídat i na Velkým Meziříčím. Dlouhé vzdálenosti překonávaly s doprovodem stíhačů a letadel, která dokázala bombardérům doplňovat palivo za letu.

Zahraniční výsadkáři

Letadla však na Českomoravskou vrchovinu přivážela i výsadkáře. Vysočina poskytovala svým lesnatým charakterem a kopcovitým terénem ideální podmínky pro výsadek parašutistů z Londýna.

V okolí Hrbova a Svařenova působila zejména partyzánská skupina Platinum-Pewter, která působila v okolních lesích, potažmo na celé Českomoravské vrchovině. V oblasti Velkomeziříčska pak také působily i další ilegální organizace jako R-3 - Rada tří. Podle vyprávění pamětnice Marie Dobrovolné se výsadkáři (nejspíše členové skupiny Platinum-Pewter dle pamětníka Ladislava Svobody) ukrývali i v lesích za kopcem Strážnice. Místní občané jim byli všelijak nápomocni, zašívali jim košile, nosili jídlo a především je chránili před prozrazením. Partyzáni jim na oplátku věnovali například své padáky, které místní rádi využili jako látku na ošacení, která byla tehdy vzácná.

Přeškrtnutá pasáž bude ještě doplněna a opravena podle zápisů kroniky a vyprávění pamětníků. Zatím je z kroniky patrné, že přímo v Hrbově vznikla partyzánská skupina s krycím jménem Sedlák, členy byli Stanislav Bureš, Ing. Oldřich Šabacký, Vincenc a František Mejzlíkové, Václav Caha, Josef Sláma, Jaroslav Voda a řídící učitel Antonín Bartušek (současně kronikář, který válečné zápisy do kroniky doplnil zpětně). Začátkem března 1945 začali odbojáři pracovat, u pana Bureše ubytovali parašutisty z Anglie - ppor. Jaroslava Pešana (krycí jméno Vincek) a ppor. Aloise Vyhňáka (krycí jméno Vavřinec). Prostřednictvím vysílačky Věry měli zajistit spojení s Anglií a zorganizovat shozy zbraní a spojovacího materiálu z Anglie. Podařily se dva shozy - u Radenic a u Rohů. Shoz u Hrbova a na Dědkovské hoře bohužel nikoli. Skupina pak odzbrojila četnickou stanici v Uhřínově a zúčastnila se i zničení kolejnic u Oslavičky.

Každodenní hrozba odhalení úkrytu nutila partyzány udržovat si nedůvěru k neznámým lidem. A právě hrozba prozrazení se jednoho dne mohla stát osudová pro místního občana Petra Chytku, když v lese nevědomky odhalil odbojářský úkryt. Partyzáni jej nejprve chtěli ze strachu z prozrazení zastřelit. Ovšem Petr Chytka poznal košile, které jeho rodina pro partyzány zašívala, a tak si svůj život zřejmě zachránil.

Konec války

I příhoda ze samotného sklonku 2. světové války, která se stala hrbovským občanům, má dobrý konec. Uhřínovská kronika na straně 43 uvádí událost, která se udála v posledních dnech 2. světové války, konkrétně 6.5.1945. V té době, kdy v Praze příslušníci české policie, zbytky české armády i obyčejní občané ze všech sil vytlačovali německé vojáky z blízkosti budovy Československého rozhlasu a z pražských ulic vůbec, občané v celé zemi propadli radostné euforii a bojovému duchu. Nejinak tomu bylo i na Velkomeziříčsku. Občané se v osudný den shromaždili na radnici, ustavili městský národní výbor a další organizace a také se začínají ozbrojovat. Zpráva o dění ve městě se rychle rozšířila i do okolních obcí, které vyslaly do města skupinky mužů - ať už kvůli získání informací nebo aby přiložily ruku k dílu. Kronika uvádí, že Uhřínovští se do města šli podívat také. Na radnici podle kronikáře vládl chaos, zbraně měli v rukách i ti, kteří je viděli poprvé a chtěli s nimi hlavně předvádět svou důležitost na náměstí. Navíc se do města vrátili ustupující Němci, kteří si ještě definitivní prohru nepřipouštěli.

V takovéto situaci se do Velkého Meziříčí vydala také ozbrojená skupina mužů z Hrbova. Ovšem nikoli po silnici, aby nebyli napadeni, ale po lesních cestách kolem Palečkových rybníků, přes Ameriku k Uhřínovské silnici. U města pak narazili na skupinu německých vojáků. Začali po nich střílet a jednoho vojáka zastřelili. Němci palbu opětovali, Hrbovští proto ustoupili. Německé vojáky však tato událost rozlítila, existovala totiž smlouva parlamentářů s německou armádou o tom, že Němci nebudou střílet, pokud nebudou napadeni. Hrbovští o této smlouvě nevěděli, a proto na vojáky Wehrmachtu zaútočili. Němci si tuto událost vyložili jako vraždu, a protože Hrbovští přišli do města po Uhřínovské silnici, považovali je Němci za Uhřínovské. Plně vyzbrojení němečtí vojáci se tedy druhý den na nákladních vozech vydali do Uhřínova, ten obklíčili a přinutili místního muzikanta Josefa Zemana, aby troubil na poplach a vyhnal tak občany z domů na náves. Signál z trumpety však zmátl kostelníka Josefa Zemana, který měl za to, že hoří. Proto se oblékl do hasičské uniformy a vyběhl na náves. Hasičská uniforma ovšem zmátla německé vojáky - hasiče v uniformě pokládali za partyzána - proto na něj začali střílet. Kronika neuvádí, zda byl Josef Zeman zasažen, ovšem po této události vojáci prohledali celou vesnici a podle listů pro zásobování zjistili, že nikdo nechybí ani nepřebývá. S nepořízenou tak odjeli zpět do Meziříčí.

Hrbovští ozbrojenci se mezitím skrývali v lesích. Omyl Němců tak uchránil Hrbovské od možného masakru.

Zápisky v uhřínovské kronice se ovšem trochu rozcházejí se zápisem v obecní kronice hrbovské (strana 55 Památní knihy obce Hrbova), v brzké době doplním i tuto verzi.

 

Velkomeziříčský masakr

Tolik štěstí už neměli účastníci revolučních snah ve Velkém Meziříčí. Dne 6.5.1945 se vrátili ustupující němečtí vojáci do Meziříčí, kde mezitím už probíhalo povstání místního obyvatelstva. Občané obsadili radnici, zvolili si revoluční národní výbor a ozbrojili se. Proti skvěle vybaveným německým vojákům však neměli nejmenší šanci. Toho dne bylo více než 50 členů národního výboru zajato gestapem (Geheime Staatspolizei, Německá tajná policie), v budově Školy pro hospodyně vyslýcháno a podrobeno mučení. Poté byli revolucionáři naloženi na nákladní vozy, převezeni k soutoku řek Balinky a Oslavy a tam popraveni. Jejich těla pak byla svržena do řeky. Vůdce odbojářů Jindřich Nováček byl téhož dne pověšen na náměstí na pouliční lampě.

Paradoxem je, že už o dva dny později, 8. května 1945, bylo Velké Meziříčí osvobozeno Rudou armádou. Německá vojska prchala do amerického zajetí, které pro ně skýtalo jemnější zacházení než zajetí sovětské. Sověti však německou armádu předběhli a zajali. V následujících dnech tak po státní silnici pochodovali zajatí Němci zpět na východ.

(Zdroje: Kronika obce Uhřínov, vyprávění hrbovských pamětníků)

 

 

Nahoru

 

pplk. Karel Novotný

V době, kdy již bylo zřejmé, že fašistický diktátor Adolf Hitler pohltí se svou armádou i Československo, pokoušeli se mnozí českoslovenští občané uprchnout ze země.  Mezi nimi byli i občané Hrbova a Svařenova. Karlu Novotnému a Aloisi Dvořákovi z Hrbova se útěk z republiky podařil až počátkem ledna 1940 a přes mnohé útrapy se 17.února 1940 hlásili na československém konzulátu v Bejrůtu. Následně vedla jejich cesta přes Francii, Afriku a svou pouť zakončili v Anglii. Zde se Karel Novotný přihlásil k letectvu a byl zařazen do radiotelegrafického a následně střeleckého výcviku. Alois Dvořák pracoval na letišti jako mechanik a o jeho osudu toho již není příliš známo.

Karel Novotný si vysloužil jako palubní střelec vyznamenání za chrabrost. Po odlétání předepsaného počtu hodin měl být odvelen do zálohy, přihlásil se ale do pilotní školy, na kterou byl v roce 1942 přijat a kterou absolvoval v Kanadě a ukončil v hodnosti podporučíka. Po složení zkoušek byl zařazen do 311. bombardovací perutě Royal Air Force, která operovala se čtyřmotorovými liberátory.

13. července 1944 se osud Karla Novotného naplnil. Zaskočil za kamaráda, který se ženil, a při návratu z bojové akce u Marlborough Village v hrabství Devonshire narazil jeho stroj ve špatném počasí do kopce. Zahynula tam celá devítičlenná posádka. Ironií osudu byla skutečnost, že měl Karel před svatbou také.

Karel Novotný se narodil 4.listopadu 1919 jako nejstarší syn ze čtyř sourozenců rodiny Novotných z Hrbova. Po útěku do Anglie byli rodiče a bratr Arnošt zatčeni adeska.JPG (35949 bajtů) uvězněni gestapem a statek obhospodařoval nejmladší Jan.

Po své smrti byl Karel Novotný vyznamenán Československým válečným křížem, druhou medailí za chrabrost a povýšen na nadporučíka letectva. 29. května 1991 byl v rámci rehabilitace povýšen do hodnosti podplukovníka letectva im memoriam. Ostatky Karla Novotného a dalších členů jeho novotny-hrob.jpg (69939 bajtů)posádky, společně s dalšími šesti sty padlých vojáků 2. světové války, byly uloženy na vojenském hřbitově v Anglii na Weston Mill Cemetery v Plymouthu.

Alois Dvořák se z Anglie vrátil jako mechanik Československého letectva, ale po perzekuci se rozhodl republiku opět ilegálně opustit. Od té doby zmizel beze stopy.

Na památku Karla Novotného umístili hrbovští a svařenovští občané do hrbovské kaple pamětní desku a o pár desítek let později - dne 5. 7. 2003 - slavnostně odhalili ještě jednu na Novotného rodném domě (viz foto ve Fotogalerii).

 

 

Nahoru

 

Studánka na Strážnici

studanka.jpg (205869 bajtů)Na kopci Strážnice nad Hrbovem se u cesty k Uhřínovu (tzv. stará dálnice) nachází naproti vodojemu malá studánka. Podle pověsti v dobách, kdy krajem táhli Prusové, mířil protivník na jednoho z nich od Nového Telečkova a zastřelil ho. Od té doby na tom místě po většinu roku pramení studánka.

Pramen studánky vyvěrá zpod stromu na okraji lesní cesty nad silnicí. Během léta bývá téměř neznatelná, pramen však zesílí vždy na jaře a na podzim. V minulých letech zřejmě studánka nebyla nijak udržována, v poslední době alespoň někdo upravil odtok ze studánky kovovou trubkou. Na stromku na studánkou navíc kdosi přibyl improvizovaný křížek se stužkou - zřejmě v souvislosti s uvedenou legendou.

V únoru roku 2012 jsem zaregistroval zdejší studánku do národního registru praménků a studánek e-studanky.cz na tomto odkaze, aby se na studánku zcela nezapomnělo. Níže si můžete prohlédnout několik snímků studánky z března 2012.

IMG_9825-web.jpg (116785 bajtů) IMG_9826-web.jpg (195571 bajtů) IMG_9822-web.jpg (133003 bajtů) IMG_9830-web.jpg (137647 bajtů)

 

 

 

Nahoru

 

 

Pověst o Čertově skále

Podle pověsti se kdysi přeli dva sedláci o hranice svých polí. Nakonec jeden z nich pronesl:,,Ať to tedy rozhodne čert!“. Do rána se pak prý mezi oběma pozemky objevil velký kus skály. Podle pověsti ji tam donesl čert a jak byl po cestě unaven, usedl na něj a usnul. Na skále byl vytlačen řetěz, kterým měl mít čert přivázanou skálu na zádech, a bylo též vidět vytlačené místo ve skále po zádech čerta. Nyní však již skála neexistuje, během zcelování polí byla rozorána zemědělským družstvem. Podle některých zdrojů se ale má v blízkosti Hrbova nacházet též ,,čertova stolička" a ,,čertova postel", ovšem jejich polohu se nepodařilo zjistit. Zdá se, že zcela zarostly křovím.

 

Poblíž Hrbova (nedaleko Palečkových rybník) se možná kdysi nacházela ještě jedna čertova skála, o které se zmiňuje následující pověst.

Pověst vypráví,že kdysi dávno měli v Meziříčí nouzi o pitnou vodu. Tehdy se do svého rodiště vrátil voják, který se velmi rád před místními chlubil tím, co všechno dovede, mimo jiné že umí hloubit studny a dokonce i najít vodu. Ne každý mu věřil. Zpráva se však dostala až k hraběti a ten neváhal a vojáka si dal zavolat. Zeptal se ho, jestli by našel vodu i na zámku. Voják nezaváhal a odpověděl, že to je hračka. Používá prý k tomu malý proutek. Hrabě mu tedy nabídl, že pokud najde na nádvoří (tehdy ještě hradu) vodu, že se o něj do smrti postará.

Hned druhý den se dal voják do práce. Vzal malý proutek a začal s ním hledat po nádvoří vodu. Po nějaké době opravdu našel pramen. Ihned zavolal kopáče a dali se do práce. Po chvíli však narazili na tvrdou skálu. Ta jim práci značně ztěžovala. Několik dní trvalo,než se dostali o loket níž. Navíc ani v několikametrové hloubce stále neobjevili žádnou vodu. Hrabě dal tedy vojákovi poslední 3 dny času. Vojákovi začalo téct do bot. Buď najde vodu nebo s ním hrabě zatočí. Zachoval však chladnou hlavu. Ve světě se přece jen něčemu naučil, a tak se obrátil s prosíkem na čerta.

Čert samozřejmě přispěchal na pomoc. Na oplátku však žádal za svou službu vojákovu duši. Pro ni si měl přijít za tři roky. Voják souhlasil, stanovil však podmínku, že ve studni musí být aspoň 2 metry vody a že s prací musí být čert hotov dřív, než zakokrhá první kohout. Čert souhlasil a dal se hned do práce. Voják však také neotálel. Nechtěl čertovi jen tak darovat svou duši. Proto se rozběhl do města na trh, aby tam koupil kohouta. Schoval ho do komory pod koš a vyčkával. Zatím čert usilovně kopal. A když už byl čert téměř u konce, voják pustil kohouta zpod koše. Ten se protáhl a začal z plného hrdla kokrhat. Právě včas. Až teď totiž čert vyrval poslední balvan, ze skály vytryskl mohutný proud vody, ale pozdě. Čert úkol nesplnil podle dohody. Zařval, uchopil balvan, vyletěl s ním do vzduchu a vztekle s ním mrštil o zem. Pak do něj ještě kopl a odletěl. Od té doby je na meziříčském zámku vody dost.

 

(pozn.autora-čerpáno z publikace Pověsti z Vysočiny, Miroslav Hedvábný, vydavatelství Akcent,2001)

 

Nahoru

 

Zajímavosti

První žárovka v Hrbově se rozsvítila 28. listopadu roku 1930, v tomto roce (na jaře) byl postaven transformátor společný pro Hrbov a Svařenov, elektrifikace byla dokončena někdy v letech 1971 - 1975.

Kanalizace byla vybudována roku 1937.

První (a zároveň poslední) obecní posel a bubeník byl ustanoven roku 1941. Byl jím pan Jiří Marek.

První telefonní spojení s obcemi bylo navázáno roku 1950, první telefon byl umístěn v budově školy.

První prodejna Jednoty byla otevřena v roce 1951 v čísle 32.

První samoobslužná prodejna byla otevřena r. 1960. Byla postavena místními občany v akci Z.

Rozhlasové vedení bylo vybudováno mezi léty 1976 – 1981.

První pravidelné autobusové spojení s Velkým Meziříčím začalo roku 1954 (16.2.).

 

Později se v obcích díky obětavosti místních občanů udělalo ještě mnohé – např. byla postavena požární zbrojnice, kulturní dům či požární nádrže

Vodovod byl postupně vybudováván v rozmezí let 1971 – 1975. Byl postaven vodojem na kopci nad kulturním domem, u řeky Balinky byla postavena úpravna vody (v místech u Štočkova mlýna - dnes Štolfův mlýn, v současnosti už úpravna není funkční, voda je upravována v úpravně vody v Mostištích; pozůstatky úpravny u Štočkova mlýna u řeky Balinky byly patrné ještě v roce 2000, současný majitel již trosky odstranil a nádrže zasypal).

Mezi léty 1981 – 1985 byl pak vybudován vodovodní přivaděč od rybníka Jestřábec a obecní vodovodní síť byla napojena na úpravnu vody Mostiště.

Internetové připojení umožnila digitalizace pevných telefonních přípojek v 90. letech 20. století.

Plyn byl do obcí po mnoha průtazích zaveden mezi léty 2006 - 2008.

 

Výše uvedené informace, pokud není uvedeno jinak, jsem čerpal z knihy Velkomeziříčsko od Hynka Jurmana, nakl. Sursum, 2001, zapůjčené panem Ladislavem Drápelou, z propagačního dokumentu vydaného k příležitosti setkání rodáků v Hrbově a z materiálů poskytnutých panem M. Zezulou a z obecních a školních kronik. Zmíněným pánům tímto děkuji za pomoc.

 

 

Nahoru

Starostové a další představitelé obcí

Na následujících řádcích bych rád zvěčnil jména těch občanů Hrbova či Svařenova, kteří byli v minulosti představiteli samosprávy těchto obcí. Jedná se o starosty, předsedy místního či občanského výboru nebo předsedy Komise pro místní správu. V některých případech se podařilo dohledat i tajemníky či pokladníky.

Informace vyhledal a poskytl pan Miroslav Zezula z Hrbova. Pramenem informací mu byla hlavně hrbovská kronika.

 

Starostové Hrbova:

1913 – 1919               Šabacký František        Hrbov     č.8, pravděpodobně první zvolený starosta

1919 – 1923               Oulehla  František        Hrbov     č.3

1923 – 1935               Mejzlík Vincent              Hrbov     č.12, funkce se v průběhu volebního období vzdal

1935 – 1945               Oulehla  František        Hrbov     č.3

1945 – 1948               Bureš Stanislav            Hrbov     č.8

 

Předsedové Místního národního výboru (MNV):

1948 – 1950               Bartušek Antonín         Hrbov    č.8.

1950 – 1954               Strnad František          Hrbov    č.21.

1954 1960               Vlach  František           Hrbov     č.5., tajemník -Brabec Karel, Hrbov č20.

1960 – 1970               Voda  Jaroslav             Hrbov     č.16, osada Svařenov byla v tomto volebním období sloučena s obcí Hrbov

- v průběhu volebního období předseda odstoupil, byl zvolen nový předseda Šoukal František, Svařenov č31., tajemníkem byl Sláma Jaroslav, Hrbov č11.

1971 – 1976              Krejčí Pavel                  Hrbov     č.13.

1976 – 1980 tajemník Řezníček Vladimír       Hrbov č.35., pokladník, Sláma Jaroslav, Hrbov č11.

 

Předsedové Občanského výboru (OV):

V roce 1981 se Hrbov a Svařenov přidružily k Vel. Meziříčí. Ze samostatných obcí tak vznikla místní část města Velké Meziříčí. Samosprávu zde vykonávaly Občanské výbory.

 

1981 – 1985               Sedláček Josef             Hrbov      č.40.

1985 – 1990               Sedláček Josef             Hrbov      č.40.

1990 – 1994               Sláma Jaroslav             Hrbov      č.11.

1994 – 1998               Sláma Jaroslav             Hrbov      č.11.

 

Předsedové Komise pro místní správu Hrbov - Svařenov:

Od roku 1998 zastává funkci samosprávy Komise pro místní správu Hrbov - Svařenov při Městském úřadě Velké Meziříčí.

1998 – 2002                Novotný Aleš                 Hrbov      č.42., místopředseda – Zezula Miroslav, Hrbov č.22.

2002 – 2006                Novotný Aleš                 Hrbov      č.42., místopředseda – Zezula Miroslav, Hrbov č.22.

2006 – 2009                Zezula  Miroslav (složil mandát předčasně 1.6. 2009) Hrbov      č.22., místopředseda - Sedláček Vladimír, Hrbov č.14.

2009 2010                Sedláček Vladimír         Hrbov      č.14, místopředseda - Pavel Oulehla, Hrbov č.3.

2010 2014                Sedláček Vladimír         Hrbov      č.14, místopředseda - Jiří Havelka.

2014 2018                Sedláček Vladimír         Hrbov      č.14, místopředseda - Jiří Havelka.

 

Představení Svařenova:

Svařenov míval v době, kdy politicky patřil k jiným obcím, vlastní samosprávu - tzv. představené. Ti jsou uvedení v kronikách, brzy je sem doplním též.

Nahoru

 

 

 

 

© Všechna práva vyhrazena.

Dokumenty na tomto webu uveřejněné podléhají autorskému právu. Použití těchto materiálů jinými subjekty je povoleno pouze po vzájemné dohodě se správcem těchto stránek. Návštěvník se zavazuje neporušovat svým projevem či jiným jednáním zákonné a etické normy.

Informace administrátora , Hlavní strana